Poslední skaut aneb Bůh je jednorožec
MICL, malíř mraků, obrazů s trampskými chatami a velkými prkennými konstrukcemi, dobře zná dostaveníčka s temnou stranou. Ve velkých prknech ukazuje svou světlou tvář, používá žlutou a modrou, van Goghovy barvy. Staví svět, ve kterém sice nestojíte pevně, ale dýcháte volně a můžete si pohovořit s anděly. Tenhle Poslední skaut dobře zná křehkost našeho současného světa. Ví, že civilizace je od barbarství vzdálena tak zhruba čtyřiadvacet hodin a dvě jídla.
Cesta vzhůru je dobrodružná. Základní rozdíl mezi dobrodruhem a sebevrahem je v tom, že dobrodruh si vždycky nechává pootevřená nějaká ta zadní vrátka. Čím jsou užší, a čím rychlejší je vítr, tím má dobrodružství větší grády.
Nikdy si nemůžeme být jisti, zda cesta, po které kráčíme, je ta pravá, to ale neznamená, že celý život strávíme na střídačce. Někdy je nutné vylézt hodně a hodně vysoko, abychom věděli, jak vypadá terén, kterým se ubíráme. Musíme si dát pozor na závrať, protože šplhat směrem k bohům nelze beztrestně.
MICL maluje čas, v němž se pohybujeme v několika rovinách. Stoupáme až do oblak, vznášíme se na dotek hvězd, okolo uší frčí mořská bríza, přivíráme víčka před slunečními paprsky, padáme dolů a zároveň s lehkou amnézií sedíme na gauči, aniž by si kdokoli všiml, z jaké výšky jsme právě hladce přistáli.
Martina Vítková - kurátorka GMU Hradec Králové
MICL, (Michal Novotný) narozen 20. února 1969 v Brně je malíř a sochař. Vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze v oboru malířství, sochařství i nových médií (prof. Nepraš, Načeradský a David). Je zakládajícím členem skupiny Luxsus (1995), jejíž členové si ve svém programu vytyčili “přiměřené“ honorování umění. Černozlaté interiéry Jakuba Špaňhela, džínové obrazy Františka Matouška a Miclova Velká prkna jsou dnes už značkou s velmi dobrým kreditem. Aktuálně je MICL spolu s Lukášem Miffkem, Jaroslavem Valečkou a Karlem Jerie členem skupiny malířů, kteří si říkají Natvrdlí. Název odráží nejen praxi v pojmenování výtvarných skupin (Tvrdošíjní, Tvrdohlaví, Měkkohlaví, Zaostalí), ale i pozici malířů pracujících se starým médiem obrazu. Což může na soudobé scéně někdy působit až anachronicky.
S MICLovou prací jsme se v Hradci Králové setkali v Galerii U Klicperů v únoru 2006 pod názvem Atlanťan. Galerie moderního umění vystavila jeho malby v projektu Bylo nebylo – pohádkové motivy (2004 – 2005) a dřevěný objekt Fotograf s Mužem na měsíci se stal součástí reprezentativní kolekce současných sochařů nazvané Kvalitní řešení (2006).
V roce 2005 realizoval rozměrnou plastiku Ti před námi v Brandýse nad Orlicí jako poctu J.A.Komenskému. Jeho sochařské realizace bývají pravidelně k vidění ve studiu Bubec Čestmíra Sušky v pražských Řeporyjích. MICLovy utopické, čarovné i humorné obrazy sklízely úspěch na mnoha výstavách doma i v zahraničí, například v projektu Imprese v pražském Rudolfinu.
Od dubových soch se odrazil k malířům mraků a prkenným stavbám na obrazech. I jeho projekt do vitrínových skříní podchodu je založen na emblematickém MIClově znaku – Velkých prknech. Ty odhalují autora jako posledního skauta, věčného trampa a toho, kdo hledá Eldorádo. Jako by chtěl naznačit, že bez vize, bez snu a naděje není nic.
Martina Vítková
"Kdo se bojí Zorky Wolfové?" 
